David – Na sobotu 15. 2. 2026 připravili organizátoři nikdy nekončícího seriálu patnáctou etapu letošního ročníku – a rozhodně ne ledajakou. Na programu byl třetí ročník populární double časovky na Velký Javorník, mezi lysacupisty známé jako „LysaCup Rallye“.
Formát etapy je neúprosný: dvě rychlostní zkoušky, dvě rozdílné tratě, jeden cíl – vrchol.
Jako správná sportovní rodinka vyrážíme na Lysacup téměř každý víkend v celé rodinné sestavě. Tentokrát ale měníme nekonečnou šňůru stoupání na Lysou horu za vrchol Velkého Javorníku 😊
Už před Frenštátem se nám otevírají výhledy na zasněžené okolní kopce zalité sluncem. Paprsky se odrážejí od sněhu a my si říkáme, že dnes to bude na horách opravdu za odměnu.
Parkujeme na Vlčině. Janča vyráží rovnou na vrchol v roli chodce, zatímco já s Emmičkou a Meliskou scházím pomalu dolů na start.
První měřený úsek startuje na dobře známém místě pod můstkem ve Frenštátě pod Radhoštěm. Následují klasické schody a táhlé serpentiny až na vrchol Velkého Javorníku. Trať měří 4,1 km a závodníci na ní nastoupají 501 výškových metrů. Prověřená klasika, která umí bolet.
U startu je už vše připraveno, startuje se tradičně od HUDYho oblouku. Závodníci se postupně řadí do zástupu a v pravidelných dvacetisekundových intervalech vyrážejí na trať.
Rychle pošlu děti dopředu do startovní řady, ať je můžu po cestě postupně předbíhat a nahoře zbytečně nečekám. Sám se řadím o něco dál, mezi Martu a Kristiána. Prohodíme pár slov – prý se má oteplit a bude vedro, takže dnes poběžíme nalehko. Jak se později ukáže, předpověď si z nás trochu vystřelí.
Od startu vyrážím po nově upravených schodech v klidném režimu. Beru je po dvou, delšími kroky, hlídám si tempo – hlavně nepřepálit začátek. Po přeběhu louky u restaurace Rekovice předbíhám Martu, krátce se povzbudíme a sotva se dostanu na rovnější pasáž, už mě v plné rychlosti míjí Kristián a vzápětí i Vladan. Na tyhle rychlíky opravdu nemám a nenechám se vyprovokovat.
S každým nastoupaným metrem sněhu přibývá. Brzy běžíme jen v úzké vyšlapané pěšince. Předbíhání znamená skočit do hlubokého sněhu a nabrat si pár hrstí do bot. Škoda těch Inov návleků, co mi zůstaly doma 😊
Nad Horečkami se otevře vykácená paseka s výhledem na Javorník – a zároveň se do nás naplno opře silný vítr. Začíná hustě sněžit, viditelnost padá dolů. V tu chvíli si říkám, že Marta s Kristiánem asi nebudou mít radost z mých předstartovních rad typu „bundy nechte v autě, má se oteplit…“ ☹
Po cestě ještě předbíhám Emmičku s Meliskou. Běží spolu krásně, a i když kolem jen proběhnu, mám z nich obrovskou vnitřní radost.
Serpentiny pod vrcholem už spíš přežívám než běžím. Vítr sílí a poslední metry bolí. Nakonec dobíhám k rozhledně, kde nás vítá paní Zima v plné síle – a také Kristián, schovaný v závětří rozhledny. Postupně dobíhají Lojza a Jirka, porovnáváme časy a tříminutové manko na týmové parťáky mi radost opravdu neudělá. Jiná liga.
Chvíli vyhlížím děti. Už vidím Emmičku a za pár vteřin se objevuje i Meliska. Skvělé – jsou v cíli první části. A hlavně mají větrovky.
Z vrcholu se s Emmičkou a Meliskou vydáváme lážo plážo dolů směrem na Veřovice – tenhle úsek se naštěstí neměří, takže žádný stres, jen pohodový rege seběh.
Jakmile se stočíme směrem na Malý Javorník, počasí ukáže svou zimní tvář. Hustě sněží a fouká silný vítr. Sněhové krystalky bodají do tváře a mně dokonce mrzne hlava až praští i pod čelenkou.
Od pramene Jičínky ještě stíháme pár společných fotek – za zády máme nádherně zasněženou krajinu, která působí vyloženě pohádkově zimním dojmem. Pak už pokračujeme svižným seběhem až k rozcestníku Padolí a k Vlaďce 2.0., kde nás čeká druhá část dnešní výzvy.
Druhá rychlostní zkouška začíná v Padolí. Odtud vede trasa po modré turistické značce přímo vzhůru na vrchol. Kratší, ale o to intenzivnější úsek měří 2,1 km s převýšením 355 metrů. Žádná taktika – jen čistý výkon až do cílové rovinky.
Tenhle úsek jsem si od startu překvapivě opravdu užíval. Sil jsem měl na rozdávání a v tom pravém zimním počasí to byla vyloženě paráda. Mráz, vítr, sníh – přesně ty podmínky, kvůli kterým to člověk vlastně běhá.
Jen výsledný čas mě úplně nepotěšil. Možná jsem tam nenechal úplně všechno. Možná jsem podvědomě věděl, že nahoře budu čekat na děti v tom psím počasí, a tak jsem tolik nespěchal. Každopádně rezervy tam určitě byly.
Double časovka na Velkém Javorníku opět nabídla kombinaci vytrvalosti, síly i schopnosti rychlé regenerace mezi oběma výběhy. A jak už je u „Rallye“ zvykem, rozhodovaly vteřiny. Můj čas byl dokonce na vteřinu totožný s legendárním třístovkovým Kubou Franerem, takže mě asi organizátoři z respektu k jeho jménu šoupli o místo za něj😊
Hurá do finále! Už příští sobotu 28. 2. v 10:00 nás čeká závěrečná, dvojnásobně bodovaná – a letošní už 16. etapa: Malenovice – Rajská bouda. Půjde do tuhého, body se budou násobit a rozhodovat se může až do posledních metrů. Po závodě nás čeká celkové vyhlášení a velkolepá afterpárty pod Borovou, takže sezónu zakončíme stylově – nejdřív naplno do kopce, pak zasloužená regenerace.
Takže kdo má nohy v pořádku (a kdo ne, tak aspoň ruce na přípitek), uvidíme se na startu… nebo později pod Borovou!
Double časovku vyhrál Honza Žídek (Japasport.cz – Kavárna Libuška), celkový čas 43:29, nejrychlejší žena Barča Bukovjan (vinotéka u Karla Frenštát p.…) 51:33.
V souboji týmů jsme se celkově umístili na 9. místě: 27. Jiří Kvita, 37. Alois Melnar, 49. Kristián Škoda, 79. David Lauterbach, 200. Ondřej Černoch, 238. Jan Knotek, 238. Marek Jan Knotek.
Naše holky se celkově v týmech umístily na 18. místě a v ryze ženských týmech na 2. místě: 63. Zuzana Hyvnarová, 81. Anna Slívová, 115. Marta Juríčková, 155. Lucie Sobková, 213. Emma Lauterbachová, 218. Melisa Lauterbachová, 238. Jana Lauterbachová, 238. Nikola Knotek.
P. S.: Bylo skvělé potkat i rodinku Knotkovu s malým Marečkem v kočárku, jak si to statečně razí hlubokým sněhem. Klobouk dolů, respekt!