beskyd-19

Beskyd Tour 2019

Galy, sobota 29. 6. 2019 – Největší závod roku v našem okolí se již po 25. konal se zázemím na Bílé v Beskydech a cyklisti Continental Frenštát byli u toho a byli vidět.
Ze tří různých tras pro nás byly zajímavé pouze ty dvě delší a to 121 km, na které startovala Nikola a junior Filip. Na dlouhé trase 163 km pak oba Romanové, Kristián, Aleš a oba Martinové.
Našemu týmu se podařilo obsadit třetí místo v soutěži družstev a to za vítěznými poloprofíky z Lawi Author a druhými force Zlín coby nejsilnějším amatérským týmem na Moravě.

Úspěchy jednotlivců byly poznamenány velkou ztrátou při defektu našeho lídra Aleše, který dostal přední kolo od Romana pro něhož to znamenalo bohužel konec v závodě. Dále druhý nejsilnější z nás Kristián nedokončil kvůli ulomené řadící páce. My ostatní jsme se s tratí rvali jak nejlíp to šlo a pomáhali si kdykoliv to šlo. Závod to byl velmi náročný a během 163 kilometrů jsme nastoupali téměř 3.700 výškových metrů!! Není divu – výčet kopců bere dech ještě i po závodě 😊 Bílý Kříž, Bíla-Konečná, Kelčovské sedlo, Smrček, Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka.

Velký podíl na úspěchu mají naši pomocníci na doprovodné motorce Jirka a Beňo spolu s řidičem doprovodného auta Tomášem. Bez nich bychom doslova umřeli žízní. Každopádně to pro náš tým byl úspěšný závod a pro celoroční bodování do Slezského poháru jsme si zajistili cenné body za přední umístění, jelikož v rámci startujících pod hlavičkou Slezského poháru jsme brali první místo v kategorii juniorů díky Filipovi, za druhé místo Nikoly mezi ženami jako i druhého Aleše v mužích B a Romana v mužích A. Martin a Martin dokončili 3. a 4. v mužích B, resp. A. Kristián a druhý Roman bohužel nedokončili.

Výsledky
Fotky pořadatele

A jak to vypadalo z pohledu závodníka (Galyho)…
Ještě dneska jsem plný dojmů a vzpomínám na spoustu momentů, které se během těch více jak pěti hodin závodění nashromáždily. Startu jsem se hodně obával, poněvadž 400 lidí je velký balík a ne všichni jezdí bezpečně. O to více jsem se snažil co nejdříve prokousat dopředu abych se nezamotal do pádu nebo jsem se neocitl v X-té skupině vzadu. Stálo to hodně sil, ale podařilo se a asi v polovině stoupání pod Bílý Kříž jsem byl ve společnosti Jaroslava Kulhavého, jezdců Lawi a podobně. Jelo se hodně rychle a stálo mě hodně sil se na špici dopracovat a udržet se. To byl z části i důvod proč jsem hned v dalším stoupání měl velké problémy. Každopádně z lesa pod Bílým Křížem jsem vyjížděl první a dal znamení naší doprovodné motorce, která za náma pod Bílý Kříž nemohla z důvodu zákazu vjezdu. První kilometry znamenaly na štěrkových nánosech defekty, což se bohužel dotklo i Aleše, který i přes velkou obětavost Romana nabral časovou ztrátu.
Stoupání na přechod Konečná byla moje noční můra kdy mi peloton odjížděl a nohy jsem měl úplně neschopné, takže jsem pozoroval, jak mi to odjíždí. Naštěstí velmi dlouhé klesání do Turzovky mi umožnilo se dopředu vrátit. Pak se až do Makova jelo v poklidu a byl prostor prohodit s kamarádama pár slov. Balík se hodně rozrostl o další opozdilce na zhruba 150 jezdců dlouhé i střední trasy.
Psychicky jsem se připravoval na Kelčovské sedlo, do kterého jsme před Makovem odbočili s vědomím, že tam nastane velká selekce. Nejprudší kopec celého závodu s 20% byl těžký, nicméně jsem věděl, že ve sjezdu na Bílou bych se měl stihnout na čelo vrátit. Takže nejlehčí převod, nepanikařit, nespadnout, nedostat křeče a šlapat. Jakmile se v sedle cesta zlomila do klesání, tak jsem po rozbité cestě předjížděl všechny podle plánu a brzo jsem byl opět tam kde jsem chtěl být. Asi stohlavé stádo už opustil Jarda Kulhavý a jel si osamoceně pro vítězství na krátké trati. Po nájezdu na Staré Hamry a lesní cestu okolo přehrady Šance čekaly další nástrahy v podobě nekvalitní silnice, naplaveného štěrku, zatáček a tak podobně. Podle očekávání jsem v krátkých kopcích neztrácel a čekal jsem na sjezd na Ostravici pod Smrček, který mi se svými čtyřmi kilometry dělal starosti a tušil jsem, že to bude asi můj konec v první skupině.

Stoupání na Smrček bylo „okořeněné“ o kamenitý a štěrkový úsek kde se ježily chlupy hrůzou od pádů a defektů. Holt oprava mostu si vyžádala objížďku. Ve stoupání jsem se potkal s Martinem Stančíkem, který mě psychicky hodně nakopl a jal se mi pomáhat, nicméně byl jak z divokých vajec a po kilometru jsem zas pomáhal já jemu 😊 na vrchol jsem se vyškrábal v poli roztroušených odpadlíků a ve sjezdu jsem opět doháněl co se dalo. V jedné zatáčce jsem objížděl kamaráda, který se právě vyhrabal z příkopu, ale už stál na nohou tak jsem pokračoval. Krátký sjezd už mi neumožnil dohnat ztrátu a připojil jsem se tak pouze k menší skupince, která zhruba půl minuty před sebou měla vedoucí balík. Cesta do Trojanovic přes golfové hřiště byla opět místem štěrku, děr a rozpadlého asfaltu. V Trojanovicích jsme projeli vedlejšími cestami přes všechny možné prudké kopečky a blížili se na Ráztoku pod Pustevny.

Pustevny…. Konečně krásný asfalt, konečně fanoušci…. 😊 tak nějak jsem se pokoušel udržet Standy Prokeše, který jel jako lokomotiva a stal se po zbytek závod mým parťákem ve skupince. Před vrcholem se moje největší fanynka Adélka konečně dočkala a mohla mi předat bidon s čerstvým pitím a uklidnit se, že jsem v pořádku v sedle 😊 Klesání z Pusteven na Bečvy mi umožnilo připojit se k asi 4 členné skupince, ve které jsme se blížili pod další legendární stoupání Soláň.

Opět asi 4 kilometrový kopec, kdy jsem se snažil spolupracovat a opět jsem lehce nestačil a opět jsem si kluky dojel v klesání do Velkých Karlovic. Díky doprovodu motorky a auta jsem měl stále dost jídla i pití. Takže jsme se střídali v naší skupince na čele a uháněli směrem pod Kasárna.
Opět velmi prudké stoupání na Kasárna opět „okořeněné“ bezkonkurenčním úsekem bez asfaltu složeným z kamení, rozbitých kostek, rozpadlého asfaltu, štěrku, bláta a písku. Oddychl jsem si až na samém vrcholu, že jsem nepíchnul a dokonce jsem si částečně snížil svou ztrátu na čelo skupinky. Někteří kluci zastavovali na bufetu, ale já jsem to nepotřeboval. Před klesáním do Makova jsem si poručil nachystané nealkoholické pivo z rukou motospojky a už jsem letěl dolů do Makova pod Bumbálku.

Do posledního kopce v cestě do cíle jsem už najížděl sám aniž bych kdekoliv před sebou viděl Standu a jeho kolegu, kteří už mi nadobro ujeli. Zato se zezadu přibližovali dva vrchaři a kalkuloval jsem co a jak. V polovině stoupání mně opravdu dojeli a už jsem je nepustil. I díky mírnější druhé polovině stoupání na Bumbálku jsem to ustál a těšil se na závěrečných 12 kilometrů klesání, do kterých jsem byl odhodlán dát vše.

Po krátkém odpočinku jsem rozjel stroj na nejtěžší převod a poodjel oběma spolujezdcům. Ti se nebyli schopni udržet a vzdaloval jsem se jim. Po odbočce na Bílou klesání pokračovalo a uviděl jsem před sebou v dálce dvojici. Poměrně rychle jsem je dojel a vůbec jsem neměl v plánu jim dát šanci 😊 proletěl jsem okolo a kluci byli dost překvapení. Posledních asi 5 km jsem už mlel opravdu z posledního, ale motivace vydržela a sám jsem přijel do cíle na celkově 17-tém místě. Obrovsky se mi ulevilo, se všemi jsem se objal a čekal jsem až popadnu dech. Byl to parádní závod, krásná trať, bohužel hrůzostrašný stav cest a smůla naše výkony hodně ovlivnily.

Jedna z příjemných věcí byl místní potok Bílá kam jsem se zašel zchladit a dokonale jsem se cítil po porci těstovin, který čekal na všechny v cíli. Vyhlašování výsledků na pódiu probíhalo víceméně nepřetržitě, občas jsem někomu pogratuloval, pozdravil jsem se s ostatníma a zjišťoval jak kdo z našich dopadl. Pak se z reproduktorů ozvalo vyhlašování týmů a volali tým Continental Frenštát… S Adélkou jsme byli jediní kdo byl zrovna poblíž tak jsme se toho velkého úkolu museli zhostit statečně 😊 Za rok budem třeba možná opět na startu 😊