IMG_20170812_105712

Vzpomínky na letní závody

Martin Stančík – Jelikož máme 16. září a venku 10 stupňů a déšť, je alespoň čas se ohlédnout za tím, co se dělo v sedlech přes prázdniny.

Hned 1.7. v Suchdole pokračoval Slezský pohár dalším závodem. Půl okruhu po rovince a potom dva kopečky do Veselí a na Pohoř. Naše barvy jsme hájili ve složení Knihovník (Josef Dužík), Black (Viktor Černý), Hájovskéj (Lukáš Janák), Arašíd (Tomáš Kořínek) a moje maličkost. Podpůrný tým vytvořili bratři v triku (Beňo a Ňuňu). Hned v prvním kopci došlo na dělení balíku a z našich zůstal v první grupě Pepa a Lukáš. Já s Viktorem jsme si do skupiny chtěli doskočit ve sjezdu. Tato teorie mi vydržela jen do první zatáčky, kde jsem se jal zkoumat krásy místních příkopů. V dalším kole odstoupil po defektu Pepa a Viktor. Do cíle jsme nakonec dorazili Lukáš, Tomáš a Já trošku od hlíny a listí.
Přes měsíc jsme čekali na další závod, kterým byl Grand Prix Forman u Starého Jičína. Okruh 14 km, vlnitý, ale s těžším výjezdem pod zříceninu hradu Starého Jičína. Toto nás (Pepa a Já) čekalo 6x. Asi dvě minuty před startem dorazil i Galik, ale již nebyl organizátory připuštěn – do závodu. Spolu s Beněm tedy utvořil realizační tým a hecoval. Počasí se tentokráte moc nevyvedlo a celý závod mírně mrholilo. S Pepinem jsme se ze začátku takticky drželi v pelotonu a šetřili. V průběhu dvou kol odjela skupinka asi 8 lidí. Zkusil jsem si je doskočit, ale nevyšlo to, tak jsem se zařadil zpátky do balíku. Pepánek také vymýšlel, jak se propašovat do čela, ale toho si soupeři hlídají, jak pes kost. Při nájezdu do posledního kola mě začaly chytat křeče a ve výjezdu k hradu jsem se procedil až na konec skupiny a mohl jen zamávat odjíždějícím soupeřům. Do cíle jsem se už doplazil osamocen 16. v B a Pepa spurt skupiny trochu vypustil a obsadil 13-té místo v kategorii.
Následující víkend byl drobátko náročnější. Ňuňu a jeho parta pořádala kdesi u Frenštátu jakýsi štafetový závod. Začátek v sobotu a konec v neděli a i v noci jezdit jsme měli…a do toho pokračoval Slezský pohár mistrovskou časovkou ve Stonavě. A nějakou chytrou hlavičku napadlo, že když utvoříme trojici, tak stihneme odjet Lichnov a ve dvou potom i na nedělní časovku. Takže závod Lichnov 24 jsme letos jeli ve složení Knihovník, Já a pan Hájovskéj. Taktika byla jasná: co nejdříve nadělit soupeřům kolo, či dvě a zbytek noci a dne si náskok udržovat. Jelikož za náš tým začínal Pepe (po dovolené natěšený na kolo, jak pes na m.d), měl jsem tu čest vypustit ho, a dalších asi 40 borců, startovním výstřelem na trať. Okruh měří 10 km s jedním mírným stoupáním a Josef začal svižně. Startovní pole roztrhal a vezl si tak 8 kousků s sebou už po prvním kole. Domluvili jsme se, že po dvou hodinách ho budu střídat já. Soupeře mi dovezl ve značně použitém stavu a stačilo, abych jen udržoval tempo a kluci odpadali jeden po druhém. Za chvíli jsme kroužili v první skupině jen ve třech lidech. Mé dvě hodinky na trati končily a měl mě střídal Lukáš, ale naskočil znovu Josef. Lukáš to jen komentoval slovy – on mě tam nechtěl pustit no :) Prostě pan Knihovník byl k neutahání a stále plný sil. Když byl na trati konečně Lukáš, tak Pepa přišel s nápadem, že si zkusíme natrénovat časovku a budeme střídat po kole, ať je prý ještě větší sranda. Tak takhle nějak závod probíhal a před nocí jsme měli na soupeře náskok dvou kol. Nad ránem jsme se už šetřili a spolehli se na Lukáše, že uhájí první flek. Ten nezklamal, spolehlivě si hlídal soupeře a já s Pepou jsme pobalili věci a následoval zrychlený přesun směr Stonava. Cestou na sever se obloha zatáhla a i stěrače jsme museli použít. V kostech jsem cítil, že i přes krátkou trať 13,5 km, nebude můj výkon v časovce ideální. Dorazili jsme na start, vypotáceli jsme se z auta, šli se rychle přihlásit a pozdravili se s ostatními. Za naše barvy startovali i Gali a Kopr (Mirek Kopřiva). Ostatní závodnici, poté co nás viděli, jen komentovali náš příjezd slovy – hoši, vy jste museli celý víkend chlastat, ne? Marně jsme přísahali, že jsme nic nepožili, ale jezdili okruhy někde u Frenštátu a že máme v nohách najeto každý přes 300 km. Uvěřili, až místní rozhlas vyhlašoval, že Lukáš Janák, člen týmu CK Frenštát, dováží štafetu k vítězství na závodě Lichnov24. Na oslavy jsme s Pepou ale čas neměli, jelikož jsme se již chystali odstartovat. Trať vedla spíše po rovině, první půlka ale byla technicky náročnější. Za 20 minut bylo po všem. Josef se dokázal zkoncentrovat a dojel na 7. místě, Galík 10. v C, já jsme byl marný 11. v B a Míra 18. v kategorii D. Po závodě mě naštěstí Pepa dovezl až k domovu a následoval zasloužený odpočinek po víkendové akci.
Další sobota a Slezský pohár pokračoval mistrovským závodem Mokrolazecká 60. Kousek od Ostravy by člověk nevěřil, kolik může na 84 km nastoupat výškových metrů. Start z Mokrých Lazců, kategorie A+B dohromady, mezinárodní konkurence a ideální počasí spolu s náročnou tratí nevěstilo nic dobrého pro nás vyžrané závodníky. Hned první stoupání do Jilešovic movitější soupeři zapnuli elektromotorky ukryté kdo ví kde a mizeli mi z dohledu. Utvořil jsem tedy skupinku s borci podobné výkonnosti a sledoval zelené šipky a ruce pořadatelů na křižovatkách, ať vím, kam mám pokračovat. Ve sjezdu od památníku v Hrabyni směrem na Opavu jsme míjeli první skupinku, které už stoupla a kde byl výborně pozičně zabudován náš Pepánek a vzápětí druhou, ke které jsme se snažili přiblížit. Do konce závodu se nám to nepovedlo. Přesto jsme si s kolegy alespoň zkusili spurt menší skupiny. Dokončil jsem 15. v kategorii B a Pepovi první skupina v posledním stoupání ujela a dorazil osamocen 9. v béčku.
26. srpna se konal pro mě domácí závod kritérium Jana Veselého v Ostravě. Mám to z domova co by kamenem dohodil a zbytek dojel tramvají, tak jsem měl doprovod v podobě mých dětiček. Ať se můžou podívat na tatínka, jak jezdí dokolečka jako blázen. Okruh 1200 metrů a v kat. A+B jsme měli vypsáno 24 kol. Ve skupině jsme měli od nás Pepu, Viktora a mě. Taktika jasná – nenechat ujet Poláky, popřípadě ujet s nimi. Nějak nám to nevyšlo a po šesti kolech byli dva soupeři z Polska v úniku a kradli bodíky v průjezdech a bodovačkách. V pelotonu jsme tedy tedy bojovali jen o třetí místo na průjezdech. S Pepou jsme trochu bodů posbírali, což stačilo v kategorii na pepovo 2. místo a mé 3. místo a Viktor někde vybojoval jeden bodík, který mu zajistil 3. místo v kategorii A. Za náš tým startoval ještě Beník. Jeho kategorii C spojili spolu s juniory a říkal, že se jely hrozné koule, tak byl dojet o kolo a stažen ze závodu rozhodčími. Ale i tak do poháru vybojoval pěkné 10-té místo.
V první záříjovou neděli se jel 17. závod Slezského poháru O cenu města Petřvald. Okruh dlouhý 10 km v Petřvaldu byl pro kategorii A+B vypsán 10x. Kvůli vytrvalému dešti pořadatelé ale závod zkrátili na 80 km. Déšť také odradil několik závodníku,  a tak jsme se na startu obou kategorií sešli asi ve 30-ti lidech. Za modré blesky jen já a Pepan. Pro Josefa, jako místního rodáka je závod citovou záležitostí a tak jako jediný borec jel v krátkém. Na okruhu bylo jedno stoupání, kde se dalo nastoupit, ale v následných kilometrech se většinou balík sjel dohromady. Můj úkol byl skákat do úniků, aby mohl Pepa šetřit síly na závěrečný spurt. Hodně aktivní byl kolega Heinrich (HF-Opava), který odjížděl kde se dalo. Tak v pátém kole jsme se k němu přidali spolu s dalšími asi pěti závodníky a vypracovali si konečně malý náskok. Docela se spolupracovalo, ale v posledním kole nás dojela hlavní skupina. Pepa tam byl v dobré pozici a čekalo se na závěrečný spurt. Nezmar Henžo ovšem ještě zaútočil asi 4 km před cílem a dlouhý nástup dotáhl do vítězného konce. Jen tři vteřiny za ním finišoval náš pan Knihovník a já z posledních sil dorazil za skupinou na sedmé pozici v kategorii B. Tedy i přes špatné počasí jsme mohli zase jednou plácat Josefa po ramenou….