Galy, sobota 31. 5. 2014 – Časovka Moravského poháru na Skřítek a etapa Závodu míru s cílem na Praděd. To vše se dá stihnout za jeden den :o) Ale pěkně po pořádku. Volnou sobotu, díky přeloženému závodu Velká cena Lašska na září, jsem využil startem na časovce do vrchu, kterou jsem absolvoval už v roce 2008. Moravský pohár pořádá taky pěkné závody, které se ale atmosférou od těch našich slezských liší. Krásná trať o délce 14km, která vede z Petrova nad Desnou, přes Sobotín až na sedlo Skřítek ve výšce 867 m n. m. Počáteční mírné stoupání se v polovině trati zvedne a stoupá výrazněji, nicméně i přes to se vítěz letošního ročníku předvedl průměrnou rychlostí přes 31 km/h s časem 26:37. Absolutně tedy zvítězil Tomáš Kajnar z Nutrend Specialized týmu, který reprezentuje Českou republiku na paralympijských hrách jako tělesně postižený s postižením horní končetiny. Jelikož se Moravského poháru účastní velmi málo závodníků do 30ti let, tak pořadatelé již před lety zrušili kategorii A a místo ní je kategorie B, ve které jsou všichni muži od 18ti do 40ti let. A do této kategorie jsem svým výkonem zasáhl i já na 8. místě s časem 28:28. Závod to byl povedený a počasí bylo pěkné, i když na vrcholu bylo jen 13 stupňů. S výkonem jsem spokojen, přesto, že jsem tajně doufal v lepší, ale zázraky se v tomto nedějí :o) Pěkného počasí jsem hodlal využít a neodolal jsem příležitosti zajet si ze Skřítku na nejvyšší moravskou horu Praděd (1.492 m n. m.), kde byl dojezd druhé etapy Závodu míru, který se letos jel opět pro kategorii do 23 let. Po krásných cestách jsem dojel až k hotelu Hvězda, který je na začátku celého stoupání (852 m n. m.), kam závodníci přijeli ze Světlé hory, takže už asi 3 kvalitní kilometry nastoupali. Na hvězdě už bylo moře diváků, organizátorů a naštěstí pěším a cyklistům ve výjezdu nebránili. Začal jsem tedy stoupat a mraky se začaly stahovat stejně jako doprovodné motorky pořadatelů. Po asi dvou kilometrech se vedoucí skupina dostala na dohled a já si nachystal mobil k focení. Na čele bylo asi 20 borců včetně Pepy Černého a několika dalších českých mladíků. Byl mezi nimi i Belgičan Spokes, který zvítězil i ve třetí etapě. Postupně projížděly skupinky a skupinky až se přiblížila sanitka, která byla obsypaná mládenci, kteří asi nedostali výplatu a šlapat nahoru už se jim nechtělo… :o) S poslední skupinkou jsem se dal do hovoru a jel s nimi až nahoru. Na parkovišti u Ovčárny byl konec pro doprovodná vozidla a zároveň tam bylo pódium a muzika pro vyhlašování etapy, takže to povzbudilo i ty lenochy co se drželi sanitky, respektive sanitka jim tam zaparkovala a oni museli šlapat. Z černých mraků se začaly sypat kroupy a voda a uvědomil jsem si, že jsem v horách :o) Ale netrvalo to dlouho, takže jsme nepromokli a slunce s větrem to usušilo rychle. Na Pradědu byla zima pořádná, nějakých 8-9 stupňů, takže jsem oblíkl, co jsem všechno měl a po pár fotografiích jel dolů. Takže to byl den plný velkých zážitků a jsem rád, že jsem je mohl absolvovat a aspoň takto se o ně podělit.
