Jarda, neděle 29. 1. 2023 – Lysá hora si tento týden neodpočinula. Poté, co musela přežít nápor účastníků závodu LH24, se jí nedostalo oddechu ani v neděli večer – běžel se totiž Lysacup, už 12. díl tohoto ročníku, na kterém jsme samozřejmě nesměli chybět. Parametry slibovaly příkrá stoupání, protože 811 metrů převýšení jsme měli překonat na 5,7 kilometrech. Počasí zase připravilo krásné zimní podmínky s výhledem (nejen) na hvězdné nebe.
Na Rajskou boudu, odkud se startuje, přijíždím s Lojzou a Jirkou s velkým předstihem. Ven z auta se nám (nebo přinejmenším mně) moc nechce, napadá mě kacířská myšlenka, jak by bylo příjemné prostě počkat v autě, než se kluci vrátí. Nicméně když někdo z nich zavelí k rozběhání se, přece jen vystupuji z auta do štiplavé zimy, nad kterou začne tělo vítězit až někde ve třetině etapy.
Na startovní čáře se zdravíme s Kristiánem, se kterým prohodíme pár slov. Mezitím sledujeme známé soupeře kolem sebe, abychom věděli, kde je poté v průběhu etapy hledat. Vystartuje se. Prvních pár set metrů vede po zledovatělé cestě, čekám, kdo jako první spadne. Nakonec ale jediné zaváhání vidím pár metrů před sebou, kdy Jirka zatancuje na ledě, ale rovnováhu udrží. Pak už se mi vzdaluje a je mi jasné, že ho uvidím až za několik desítek minut na vrcholu. Přichází začátek stoupání. Je mi stále zima, takže běžím trochu vyšším tempem, než by bylo v této úvodní fázi vhodné. Snažím se ale držet tempo na uzdě, na hodinkách průběžně sleduji, že nadmořská výška zatím příliš nestoupá, bude to ještě dlouhé. Přesto pod Lukšincem cítím, že jsem první půlku etapy trochu přehnal, je mi jasné, že druhá polovina bude o snaze udržet si tempo a pozici. Za chvíli slyším známé oddechování za sebou, otočím se a opravdu, je to Kristián. Předbíhá mě a já letos poprvé cítím, že mým limitem není dech ani stehenní svaly, ale bolest v oblasti těsně nad kotníky. Snad za to mohly nedostatečně utažené tkaničky, nevím. Každopádně mým cílem je se snažit nikoho nepustit před sebe, kousek za mnou totiž slyším, že soupeři nejsou daleko. Vím, že v závěru bych zrychlit nedokázal, proto lehce zvedám tempo, co mi bolest dovolí. Soupeře se mi daří udržet za sebou, v závěru si kontroluji náskok, který je dostatečný, dokonce kousek před sebou zase vidím Kristiána. Jirka, který doběhl už před třemi a půl minutami, mě v úplném závěru ještě povzbuzuje, že je kousek, ať ho ještě předběhnu, oba ale víme, jak by případný sprint dopadl. Dobíhám tedy za ním, gratuluji Kristiánovi, snažím se mu vysvětlit, co mě v druhé půlce limitovalo, ale výkon a zima způsobují, že první minutu po doběhu je má artikulace podobná jako při stavu silné opilosti.
Co se týče výsledků, náš tým zaznamenal nejlepší umístění v letošním ročníku díky (dělenému) 4. místu. Přesto se stále držíme na 6. příčce. Nejlépe z našeho týmu zaběhl Jirka Kvita v čase 43:20 na 12. místě, dle svých slov v “šedém průměru” (o kterém si jiní mohou nechat jen zdát). Těsně za sebou jsme doběhli s Kristiánem (46:43, 29. místo, já 46:52, 30. místo), mimochodem natáhli jsme šňůru, kdy se pravidelně střídáme v tom, kdo koho porazí, na 7 etap. Lojza se přiblížil (nejen) sezónnímu maximu svým 55. místem s časem 50:19. Dalšími členy týmu, kteří se zúčastnili, byla Marta (151., 1:04:53) a Knotkovi (159., 1:08:16, respektive o místo a vteřinu pomaleji).
Vyhrál Martin Helcel v čase 38:09, v týmech to byl Jump Sport s 1285 body.