Nikol – V letošním roce proběhl závod Lichnov 24 h v termínu 13. – 14. 8. Pro mě tento 31. ročník znamenal čtvrtou účast v kategorii jednotlivců. Jak podotkl pan Dužík, měla bych už vyhledat odbornou pomoc… Předpověď počasí na víkend nevypadala příznivě, proto jsem nenechala nic náhodě a sbalila si půlku skříně včetně zimního ohozu na kolo pro případ chladné noci. Ještě před startem závodu si vzal do parády můj bicykl nejrychlejší mechanik Maroš, čímž mu ještě jednou moc děkuji a omlouvám se, že se ke svému kolu chovám jako dobytek… 😀
Závod odstartoval v 11 h od lichnovského kostela a balík cyklistů, koloběžek, handbikerů a dvou vysokých kol se vydal na svou dvaceti čtyř hodinovou pouť. Počasí bylo oproti minulému ročníku zamračenější a chladnější, což mi naprosto vyhovovalo. Vítr si vzal na víkend dovču, takže nám neztěžoval naši vyjížďku. Obavy byly jen z předpovědi na noc, kdy žabka předpovídala déšť.
Prvních cca 110 km jsem kroužila po trati a dařilo se mi chytat nějakých skupinek, které jely rozumně a nepraly to jako dvojice a trojice. Sama jsem se snažila jet klidně a nepřepálit start, neb jako každý rok jsem vyčkávala na noc, kdy se vše rozhoduje. Po krátké pauze následovala další stovečka, která mi utekla až moc rychle. Během celého závodu mě povzbuzovali chlapci a děvče z CK Frenštát, konkrétně Pepa Dužík nechal hlasivky na nájezdu na Okluk, jak energicky po mě řval… 😀 Během kroužení na 150. km jsem v půlce trati zjistila, že moje zadní kolo nejede úplně jak má. Po zastavení bylo vše jasné. Defekt. Naštěstí pomalý, takže jsem dojela do depa, kde byl v té chvíli můj děda. Předala jsem mu kolo a šla pro pumpu. Když jsem se vrátila u kola už stál Krikri s Ňuňim a kolo sundávali. Volba náhradního zadního kola padla na kolo od Stančase. (Všem zúčastněným moc děkuji za pomoc!) Po úspěšně výměně jsem vyrazila na okruh a dál kroužila. Podle výsledků jsem se pohybovala na prvním místě, ale s minimálním náskokem. Dotočit dalších sto kilometrů už začalo být náročnější. Hlava začala brblat, tělo začínalo být unavené a pobolívaly mě ruce. Naštěstí se blížila noc a k mému supportu taťka a mamka přibyl ještě Honza. Navíc se na mě přijela podívat i Marta (mimochodem Marta měla v plánu mrknout na pár kol, ale nakonec tam se mnou zůstala do šesti rána, neb dle jejích slov: „slušně vychovaná děvčata chodí domů za světla.“) Po 300 km mě už začínaly bolet i nohy, ale útěchou pro mě bylo, že jsem si vytvořila jedno kolo a něco náskok na svou pronásledovatelku.
Noc byla krásná. Tedy co se počasí týče. Slibovaný déšť se nedostavil a před soumrakem přišlo jen pár lehkých deštíků, které byly fajn na osvěžení. Naštěstí nebyla ani zima a na celou noc jsem si vystačila pouze s lehkou šusťákovou bundou. Jediný chladný úsek byl průjezd Lichnovem, kde bych ocenila více oblečení, ale při nájezdu na Okluk, už jsem bundu rozepínala. Mou taktiku „kroužit celou noc“ sdílela i má pronásledovatelka, která nešla spát a kroužila taky. Podařilo se mi navýšit náskok na dvě kola, ale při pauzách se můj náskok zmenšoval, takže mě můj support hnal na kolo. V hlavě jsem si držela myšlenku, že chci tulítko, které bylo hlavní výhrou v ženské kategorii a navíc pokud bych vyhrála, znamenalo by to mé třetí vítězství v řadě. A to se vyplatí!
Nad ránem se můj náskok stále pohyboval kolem jednoho kola. Má soupeřka asi také chtěla tulítko, neboť stále jezdila. Při propočítávání kol mi bylo sděleno, že budu muset kroužit do konce závodu, ať svůj náskok udržím… Moje hlava už odmítala jezdit, ale Honza s taťkou mě přesvědčili, ať kroužím dál. Že nevadí, i když budu kola jezdit pomalu, hlavně musím stále jezdit, ať mě má soupeřka o jedno kolo nestáhne (a sáhla by si na tulítko…).
Před koncem závodu mě přijela podpořit celá má rodina, která nechyběla ani večer. I když jsem jela jednotlivce, myslím, že můj ansábl byl největší… 😀
Každý rok tvrdím, že ten další ročník už opravdu nepojedu. Letos při přednesu tohoto sdělení jsem opět pobavila při vyhlašování celou rodinu. Prý dobrý vtip. Lichnov 24 h je krásný závod a tím, že ho pořádá náš klub je to pro mě ještě intenzivnější zážitek. Vždycky se na tento závod ráda vrátím, neb pořád mám co zlepšovat. Letos jsme si splnila dva velké cíle. Prvním cílem bylo překonat svůj osobák 436 km, který jsem najela hned při své první účasti. Letos jsem natočila 460 km. Druhým cílem bylo potřetí v řadě vyhrát a to se také podařilo. No a ještě se objevil třetí cíl a to získat hlavní cenu tulítko! 😀 Do budoucích let mi ještě zbývá trhnout traťový rekord v ženách.
Závěrem chci moc poděkovat celému týmu CK Frenštát za neskutečnou podporu. Konkrétně Márovi za skvělý servis kola, Stančasovi za jeho půjčené kol, Dužíkovi za jeho hlasivky, Evce za povzbuzování, Beňovi za dvě společná kola nad ránem, Krikrimu, Jirkovi, Filipovi a Michalovi za povzbuzování na trati a Ňuňíkovi za půjčení kol a za to, že tento nádherný závod organizuje.
A největší díky patří taťkovi a mamce za support a podporu a hlavně mému Honzulovi, který trpěl moje vrtochy a nad ránem mě dokopal zpátky na trať, když jsem to chtěla už vzdát.
Za CK Frenštát se závodu účastnili: Jiří Kvita, Michal Ďurica, Kristián Škoda, Tomáš Beníček a Filip Kahánek.