Kristián, sobota 4. 6. 2022.
To byl zase zážitek.
Po roce jsme s Radimem vyrazili na Vysočinu pokusit se vylepšit naše výkony ve dvanáctihodinovce, pořádané spolu se závodem na 24 hodin horolezcem Radkem Jarošem a jeho organizátorským týmem. V týdnu před závodem jsme byli informováni o vynucené změně trasy po řádění kůrovce a lesníků, trasa vedla nově po kvalitnějších cestách, avšak přes ještě větší kopce. Radim loni vyhrál, tak mohl zlepšit jen najeté kilometry a nastoupané metry, já jsem toho měl po loňském 3. místě ke zlepšení více.
V úvodu bomby na čele.
Na startu v sobotu v poledne jsme se postavili pěkně dopředu, abychom byli vidět. A vidět jsme byli i v prvních kolech, brzy nás zbylo v čele 5, z toho 4 závodníci na 12 hodin a spolu s námi Mirek Navrátil v kategorii na 24 hodin. Naši 2 soupeři na 12 hodin byli silní do kopce, avšak jejich volné tempo po rovinách a z kopce se nám nelíbilo, takže už po prvním kole nám s Radimem bylo jasné, kde útočit. Na nástup jednoho ze soupeřů do krátkého brdku a následné zastavení na horizontu jsem zareagoval nástupem z kopce a hned jsem měl jen Midara v háku, už ho to brždění z kopce taky štvalo. Následoval však největší stoupák na okruhu, tak jsme byli brzo dojeti. Hned v dalším sjezdu se však Midar po zalehnutí na hrazdu opět lehce odpoutal, já si jej doskočil a zase jsme jeli bomby. Soupeři se drželi na dohled a po dalším kole zbývalo z náskoku v největším kopci jen pár vteřin, ale až o půl kola později k nám dojel, už osamoceně, jen jeden ze soupeřů. Při průjezdu místem startu a cíle jsme na chvíli zvolnili, následně Midar opět zalehnul na hrazdu a na hrázi rybníka nám zase nenápadně poodjel. V tu chvíli jsem doufal, že se neohlédne a nebude na nás čekat. V kopečku na konci hráze jsem nastoupil našemu zbylému soupeři, doskočil si Midara a pokračovali jsme opět sami na čele.
Potom průtrž mračen.
Všem soupeřům jsme zmizeli z dohledu a jako správní týmoví kolegové jsme se poctivě střídali v tahání tempa na čele. Z našeho pohledu idylický průběh závodu narušila po dvou hodinách od startu průtrž mračen, která trochu zchladila naše tempo ve sjezdech, ale na rozdíl od loňska se to aspoň obešlo bez blesků a bylo stále teplo, takže jsme mohli v pohodě pokračovat v krátkých dresech.
Defekt.
Zanedlouho už opět svítilo slunce a z rozpáleného asfaltu stoupala pára. V nájezdu do nejdelšího kopce mi najednou začalo plavat zadní kolo a bylo to tady, defekt. Přesvědčil jsem Radima, ať pokračuje sám, a začal jsem s opravou. Mokrému plášti se nějak nechtělo z ráfku a jak jsem byl hrozně silný, tak jsem zlomil plastovou montpáku. Naštěstí skoro všichni, kteří jeli kolem, nabízeli pomoc, a tak jsem s vypůjčenými montpákami (děkuji!) konečně sundal plášť. Kovovou střepinu zapíchlou v plášti jsme našel rychle, ale strašně dlouho jsem ji nemohl vytáhnout a do toho ještě všude jehličí, no aspoň už nepršelo. Nahustil jsem něco málo na dojetí do depa, mezitím kolem mě projeli asi všichni, ale času do půlnoci zbývalo ještě dost.
Krize, křeče, cykloturistika.
V depu jsem raději vyměnil celé zadní kolo za rezervní tréninkové a oproti původnímu plánu trochu dříve doplnil zásoby energie. I přes velkou ztrátu jsem doufal, že bych ještě někoho mohl předjet a vrátit se do boje. Rychlé tempo v úvodu si však vybralo svou daň, v každém kopci jsem dostával křeč do pravého zadního stehna (tahá mě ještě teď) a měl jsem problém i na nejlehčí převod kopce vůbec vyjet. Ani po rovině a z kopce to najednou nejelo, a tak jsem po 10 kolech (140 km) vážně uvažoval o ukončení závodu. V místě startu a cíle jsem překontroloval průběžné výsledky a zjistil jsem, že jsem průběžně na 3. místě, protože jeden ze soupeřů přede mnou to (asi po pádu na mokru) vzdal. Dal jsem si delší pauzu na rozmyšlenou, přioblékl se, doplnil všechny povzbuzováky, které jsem s sebou měl, a pak vyrazil po-ma-len-ky do dalšího kola. Docela to šlo, ale samotnému už se mi jet nechtělo, a tak jsem po objetí kochacího kola v místě startu počkal na Radima, který na mě mezitím najel 2 kola náskoku, ale taky bohužel přišel o vedení a aktuálně ztrácel na prvního 19 minut.
Nakonec zase docela svižně. A hlavně tentokrát až do půlnoci.
Lídr Midar byl už taky docela vláčný, a tak jsme se shodli, že to zkusíme už jen na pohodu nějak dojet. Po pár dalších kolech jsem překontroloval průběžné výsledky a zjistil, že Radim ztrácí už jen 6 minut na prvního. To mě docela povzbudilo, křeče byly pryč a najednou i Radim zvládl tempo skoro jako na začátku. Ve 22:51 jsem dokončil v menším náskoku před Radimem mé 18. kolo, abych nabral vodu a překontroloval průběžné výsledky. A nechtělo se mi tomu věřit! Poslední průjezd Radimova soupeře ve 22:51. Rychle jsem dojel Radima, který nezastavoval, a snažil jsem se jej namotivovat k maximálnímu výkonu. A povedlo se, letěli jsme jako na začátku. V nájezdu do posledního kola jsem opět zastavil ke kontrole výsledků, poslední průjezd soupeře stále 22:51, podle všeho jsme jej ve tmě předposledního kola předjeli a Radim byl na čele. Dojel jsem Radima a poslední kolo už jsme objeli na pohodu.
Kdo teda vyhrál?
Radim najel 22 kol (308 km / 5185 nastoupaných metrů), já 20 kol (280 km / 4715 m). Radimův největší soupeř Pavel Krejčí najel stejně jako Radim 308 km, avšak přijel až 6 minut po půlnoci. Zdálo se to jasné, Radim by měl být vítězem, ale… Pořadatelé na tabuli průběžných výsledků v průběhu závodu nezaznamenali jeden z Radimových průjezdů, a tak to někdy od půlky závodu vypadalo, že Pavel má na Radima velký náskok a nemusí tak nikam spěchat. Až v cíli se pak Pavel dozvěděl, že dojel vlastně druhý. Proto byli nakonec v neděli po poledni vyhlášeni jako vítězové oba. Klukům tak nezbývá, než si to rozdat zase za rok! No aspoň moje 3. místo bylo bez diskuze. Nezabalit to po 140 km a najet nakonec 280 km, bezmála o 40 km více než loni i přes defekt je pro mě jasná výhra. Příště bych to moc rád zvládl konečně bez defektu!
Foto na stránkách Radka Jaroše.
Výsledky budou zde.