Ztracený syn, sobota 5. 6. 2021 – Těžko uvěřit tomu, že od Dužíkova posledního hromadného závodu uběhly čtyři roky. Natěšený, nažhavený, bleskově zacvaknutý, nervozita jen mírná, nálada výborná, počasí krásné. Zacvaknutých tam ovšem bylo více (cca 56). Zacvaknutý tam byl hlavně pan i Kulhavý s kamarádem z České spořitelny, kteří tam ale nepřijeli, aby nabízeli úvěry. Nicméně dostali nás minimálně do kyslíkového dluhu, to zas jo. Naštěstí se ten den nezacvakli jiní koně, nechci jmenovat, ale víme… Na průměrné rychlosti se to však nepodepsalo. Ta se pohybovala okolo 41,5 km*h-1. Suma sumárum: 2 hodiny kolotočů se 1400 převýšením za pouhých 240, v ceně párek a pivo.
V 10 hodin zaznělo vypusťte psy a jelo se. A opravdu se jelo! Ozývalo se mé chrochtání blahem, neboť kdosi (kdo asi?) to na špici rozjel tak, že se nám držky i balík natáhly jak sopel z nosu předškoláka a odpadly tudíž přebytečné počáteční karamboly, výmoly a hlavně bláboly.
Po prvním kole, když tempo neustávalo, rozhodl jsem se podniknout cestu ke špici podívat se, kdo to tam hází lopatou. Na špici se usadil kolega Kulhavý a s dalšími kamarády se točili, nikoho se na nic neptali, neremcali, střídali, závodníci, tečka. Ve třetím kopci se ohlédli, nasedli a odjeli v dál. Chvíli jsem si za nimi gumoval držku v group 2 (cca 5-6 lidí). Takticky to tam hodně „dobře“ zvládal přemotivovaný občan kulturalno-osvietove republiky pospolite Polské. Svými pravidelnými nástupy ve skupině výborně bořil všechny náznaky spolupráce a tím i tempo celé skupiny a úspěšně nás vrátil do balíčku (ten v tu chvíli čítal už jen asi 15ks polokrevníků a 5ks dobře rostlých huculů). Ve 4. stoupání už počínalo štípáníčko, 5. kopec jsem uvisel za oči. Poslední stoupání už bylo do cíle, sláva na výsostech Bohu! Hlava se soustředila pekelně, ale jakmile mě všichni zanechali dole na úpatí a odcválali, rozhodl jsem se vypřáhnout a dál už spřežení netrápit, neb sezóna dlouhá, život jepičí je krátký a taky už mi prostě definitivně seklo.
Z kolegů, kteří se vyskytli ve stejný čas na stejném místě to přežili ještě Alešek – píchnul, ale dokončil, chlapec statečná, byl viděn několikrát na špici hlavního pole, připraven rýt v Suchdole do asfaltu svůj vzorek gum. A přežil také Stančas, jenž hrdinně bojoval v další grupě s klasickou nemocí sprintérských es o 20. místo v kat. B – nestřídáním.
Dobojováno, body nic moc, o těch psát nebudu, ale: nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme!
