Kristián, sobota 5. 6. 2021 – Letos byla příprava na vytrvalostní závody opravdu snová… Pár týdnů před konáním závodu se to naštěstí zlomilo, a tak jsem ještě zvládl aspoň něco najezdit. I tak jsem však vyrážel spolu s Radimem na Vysočinu docela uvolněně a bez velkých ambic. V kempu už nás čekal David s dětmi jako nezbytná podpora. Pozdravili jsme se, vyzvedli si čísla a vyrazili na prohlídku trati, a to hlavně na úsek, který jsem si pamatoval z loňské prohlídky trasy spíš jako cyklokrosový.
Před polednem už jsme se řadili na startu a přesně ve 12 nás Radek Jaroš vypustil na 10,5 km dlouhý okruh se 140 nastoupanými metry, který nás podle zvolené kategorie čekal opakovaně dalších 12 nebo dokonce 24 hodin. S Radimem jsme i s ohledem na předpokládané nastoupané kilometry konzervativně zvolili dětskou 12 h kategorii, a tak jsme byli připraveni na bomby hned ze startu, jak to známe z Lichnova. K našemu překvapení to rozjel svižně jen jeden hormon, podle aplikace Strava to byl Mercedes Lakatoš, podle výsledků pozdější vítěz 24 h Miroslav Navrátil. S Radimem a několika dalšími jsme jej nechali chvíli větrat, ale pak jsme k němu dojeli a dlouho pak pokračovali svižně ve třech na čele.
Díky úseku k obrátce do kempu, který se jezdil v obou směrech, jsme mohli sledovat zvyšující se náskok na další soupeře, a tak jsme mohli postupně snižovat tempo, abychom to vydrželi až do konce. Pár hodin po startu na nás začaly padat první kapky, říkali jsme si „jestli bude pršet jen takhle, bude to v pohodě,“ potom však sprchlo docela vydatně a trať se objektivně zrychlila, neboť díry v asfaltu na pár hodin zmizely v kalužích a taky lesní špíny logicky ubylo, protože docela dost jsme toho vozili na sobě, zvlášť když se někteří jedinci (nebudeme jmenovat) před startem komplet namatlali opalovákem. Uve Filter 30, nejlepší penetrace, špína nepustila ani po třech sprchách 🙂
Závod na čele jsme si užívali, vše probíhalo bezvadně až do 23. kola, to mě začalo v kopci výrazněji trápit koleno a následně ve sjezdu Radim píchl. Již za svitu čelovek jsme rychle týmově vyměnili duši, avšak při štafetovém huštění minipumpičkou jsme přebytečnými watty ohnuli dlouhý ventilek náhradní duše dělaný na vysoké ráfky, a tak se oprava nakonec dost protáhla. Když jsme se konečně rozjeli, ztuhlé koleno bolelo pekelně. V kempu při dohušťování Radimovy duše pořádnou pumpou načatý ventilek praskl, a tak jsem dlouho neváhal a půjčil Radimovi zadní kolo, aby mohl bez další ztráty pokračovat v boji o první místo. Náskok na dalšího v pořadí 12 hodinovky naštěstí i přes velkou ztrátu udržel a v posledních 2,5 hodinách závodu jej ještě bezpečně navýšil. Nakonec Radim i přes tyto trable za 12 hodin zvládl 304,5 km (29 okruhů) a v této kategorii zvítězil o 6,6 km před druhým Pavlem Krejčím (297,9 km). Mých 241,5 km překvapivě stačilo na 3. místo. Ještě v noci, zatímco se účastníci 24 hodinovky přehoupli do druhé poloviny závodu, jsme s Radimem vyrazili domů a v kempu jsme nechali maskota Davida, který nás pak v neděli po poledni oba zastoupil na stupních vítězů.
24 hodinovku vyhrál Miroslav Navrátil s 541,4 km před druhým Standou Komárkem (534,2 km) a třetím Martinem Kotasem (420,0 km).
Závod jsme si moc užili. Náročnost této trati, která je těžko srovnatelná s jinými vytrvalostními závody na kole, které známe, je velkou výzvou a námětem k úvahám, co příští rok 🙂