Martin Stančík – Po týdnu s tropickými teplotami se v sobotu 24. 6. 2023 na horský maratón Beskydtour malinko ochladilo. Asi jen o 20 stupňů :-o. Ale ráno před startem mě uklidnil meteorolog amatér pan Petr „Zákopčaník“ Swačka s tvrzením, že to jede snad po sedmnácté a nikdy mu nepršelo. No hned jsem byl klidnější, jelikož od rána jsem měl stresu nad hlavu. Chytře jsem se chystal až ráno a jel nezvykle vozem, tak až v Bílé jsem zjistil, že místo dresu jsem sebral ze sušáku vestičku. Dořiti, co teď?!? Honem volám Jiřinu (J. Kvita). Už jste na cestě? JO! Nemáš náhodou náhradní dres? NE, PROČ? Nechal jsem si dres doma…AHA, TAK MY SE VRÁTÍME, ALE PŘIHLAŠ NÁS A ZAPLAŤ, BO TO NESTIHNEME…no groteska jak cyp.
Týmoví kolegové nezklamali, do dresu jsem se vlezl, tak první klacek pod nohy vyřešen. Do party ještě na dlouhou trasu dorazil i Michal Ďurica, tak jsem kluky nabádal, že je třeba hlavně dojet do cíle, ať jsou body do SPAC! (Hostující Jarda Kocourek jel kratší trasu, tak body tentokráte za 0). Ještě jsem kluky musel popohnat na start dopředu, ať jsou v dobrých pozicích. Sám jsem se jel ještě zbytečně rozjet (Michal se hned přidal) a deset minut před startem jsme se díky tomu ocitli hluboko v poli startujících :-o. Nic na plat, budeme se muset do čela rychle probít přes výletníky.
Tedy START a my se jen dívali, jak elita kolem nás již nabírá rychlost a my jen stáli a stáli a čekali…Konečně trocha místa, tak cvak a rychle jsem řadil na velkou a chtěl to rozjet. KŘUUP, chyba lávky, řetěz zasukovaný! Ke kraji, zastavit, nahodit, pracky si zasrat a zas se probíjet. No nejsem pan Helcel, tak ani v prvním stoupání na Bílý kříž jsem čelo závodu nedojel. Přepnul jsem tedy do výletnického módu a smířil se, že letos je po útoku na bednu :-D:-D:-D.
Přejezd hranice na slovenskou stranu se odehrál bez celní prohlídky, ale tepal jsem jak pašerák kontrabantu. Rovinu pod Kelčovské sedlo jsem jel ve skupině asi dvaceti závodníků všeho druhu. Jeden stařeček se tam snažil organizovat kolotoč, ale hold závoďáci byli daleko před námi, tak nám to moc nešlo. Přejezd zpátky do ČR přes sedlo rozdělil i naši malou skupinku na korálky a opět jsem měl co dělat, abych potupně nevycvakl! Nakonec jsem ale vyjel, ze sjezdu byl opatrnější, neb cesta do cíle byla ještě dlouhá. A hle, zase jsem se ocitl v Bílé kousek od startu. Tentokrát byl řetěz na správném místě, tak se obcí proletělo půlsta a honem sbírat odpadlíky. Odbočka na Jamník a na něco podobného silnici kolem přehrady Šance. Voda pod námi, i nad námi. Začalo chcat. Přes brýle nebylo nic vidět a do toho na cestě tuny šterku. Byl jsem docela rád, že nejsem v první skupině a nemusím zbytečně riskovat a jel jsem hlavně bezpečně. Taktika se vyplatila, neb jsme viděli dost závodníků, jak mocně opravují defekty a čistí dresy po pádu. Jeden takový opravář byl náš Míša, kterého jsem jen stihl slušně pozdravit :-(.
Další z překážek na trase byl Smrček. Tam jsem si na nic nehrál, nastavil nejlehčí převod a jel si svou holomajznu. Na vrcholu byl připraven Kristián, který místo aby jel závod, tak na nás lil vodu a smál se na celé kolo :-)! NENE, kamarád je to a podával bidóny, čehož jsem náležitě využil. Smrček zdolán, tak šup do sjezdu…jenže, co mě nemá, přesmyk nereaguje. Opět se mě zmocnila panika, co zas s tím kolem je, ale to jen pan Franta Křižík vypnul proud! Od teď tedy jen na malou :-((! Pod Pustevny to ještě docela šlo, jen jsem musel nechat jet pryč několik skupinek, kde bych se za normálních okolnosti rád a zdarma svezl s kamarády.
Na neoblíbených Pustevnách byla naštěstí ukrutná mlha, že člověk viděl asi na 10 metrů, tak jsem se alespoň nemusel dívat, co za utrpení mě ještě čeká. Nahoře občerstovačka, tak jsem bez hanby zastavil a začal hodovat. Koblížek, šáteček, jednohubky…i tak se dá závodit 🙂 Sjezd byl sice s plným břichem, ale bez možnosti dát velkou a zahřát se šlapáním jsem myslel, že udeřila má poslední hodina! Naštěstí přestalo pršet, mlha zůstala v MS kraji, kryogeneze začala ustupovat, a tak jsem uvěřil, že mohu dojet do cíle živý.
Rovina pod Soláň a opět několik borců, co jsem musel nechat jet, neb mi nestačily převody…Výjezd na Soláň po svojemu a sjezd bez zbytečného brždění a pak nekonečná nakloněná rovina přes Velké Karlovice a zbytečná odbočka na Slovensko na Kasárna. Do kopce jsem přepnul na mód přežití a jen mě hnala myšlenka, že nahoře je zase bufet…Takže opět vycvaknout a koštovat místní speciality. Poděkoval jsem za občerstvení a vyrazil na poslední úsek.
Přejez přes Bumbálku byl v dámské společnosti, tak jsem aspoň kolegyni trochu potáhl špic a pak beznadějně sledoval, jak mi z kopce ujíždí i ona 🙂 Totálně rezignovaný a schoulený na rámové trubce jsem se doplazil do cíle, kde již vyhlašovali nejlepší v mé kategorii, Jiří byl převlečený i po jídle a parkoviště zelo prázdnotou :-).
A jak si vedli naši uličníci?
Jirka se držel s nejlepšíma, neb má letos formu jako řemen. Na Jamníku jen ladně přeskočil a částečně přejel nějaké borce, co se tam před ním váleli a až od Pusteven se začal trápit (prý je to na něho dlouhé). Ale dojel se ctí na pěkném 19-tém místě v Áčku.
Já jsem se trápil již od začátku a stačilo to na 23. v C
Michal chudák musel po defektu pěšky k autu…naštěstí to neměl moc daleko B-).
A Kristián se drobet přepočítal a málem nestihl první skupinu na Smrčku, ale vyšlo mu to 🙂
Výsledky na stránkách SPACu.